Nejprohnanější Maďaři – mýtus, literatura, historie; část 6
Našimi kandidáty na dnešní článek jsou ti Maďaři, kteří lstí nebo svým důvtipem porazili minulé nepřátele Maďarska. Jména na tomto seznamu jsou Maďarům dobře známá díky mýtům a rčením o jejich hrdinských činech a obětech. Rozhodli jsme se dnes vyzdvihnout tři postavy, které použily svůj důvtip, aby úžasným způsobem zvítězily nad svými nepřáteli.
Pokud jste ještě nečetli předchozí články seriálu nebo vás prostě zajímají některé z nejznámějších maďarských osobností, můžete se dozvědět více o Nejsilnější (část 1), Nejodvážnější (část 2), Nejchytřejší (část 3), Největší (část 4) a Nejobávanější (část 5) Maďaři kliknutím na předchozí odkazy.
Náčelník Lehel
V Jászberény je vzácná relikvie, která byla kdysi duchem bitev, kterou nedokázala rozdmýchat ani každá setina mužů. Jsou tam výjevy bitev krásně vytesané do slonovinového rohu, který je pravděpodobně dílem starověkého předka Skythů. Příběh této posvátné relikvie je zajímavý. Roh doprovázel svého majitele, náčelníka Lehela v každé jeho bitvě. Když zatroubí, jeho síly byly posíleny hromovým duněním, které bylo slyšet na míle daleko.
Během bezútěšné bitvy u Augsburgu byly maďarské síly rozbity, ale Lehel neměl čas zatroubit, aby shromáždil maďarskou armádu ještě jednou, když byl náčelník pobodán a oř na něj spadl. Nepřátelští vojáci sebrali jeho meč dříve, než s ním Lehel mohl zahodit svůj život, a válečníka zajali. Přivedli jej a jeho kamarády Ursur a Bulcsú před triumfujícího Ottó. Němci je odsoudili k smrti.
Rozsudek Lehelovi neublížil. Cítil, že si to zaslouží, ne za to, že začal bitvu, ale za to, že ji prohrál. Jedna věc ho však mrzela, že mezi jeho soudci byl Konrád, ten, jehož zběhnutí způsobilo, že Maďaři prohráli. Lehel právem svého posledního přání požádal o svůj drahocenný roh, aby na něj mohl ještě jednou zatroubit a rozloučit se se svým životem.
Císař zamával a jeho muži vytáhli Lehelův roh. – No tak, zatrubte na svého drahého! Každému, kdo slyšel ponurý zvuk jeho písně, se srdce zachvělo a oči se mu zalily slzami. I němečtí vojáci si padli na ramena a poslouchali píseň se skloněnou hlavou a očima plnými slz. Když ale ponurá píseň skončila, stalo se něco nečekaného. Lehel točil rohem v ruce tak rychle, že vzduch vířil. Lehel pak vrhl roh na císaře s takovou hromovou silou, že panovník na místě padl mrtvý. – Teď mě můžeš popravit, – křičel maďarský hrdina – tvůj císař bude mým sluhou v Onom světě!
Pokud vás zajímají staré maďarské mýty, pak by vám mohl být určen následující článek. Jedná se o posvátná zvířata starých Maďarů.
Potápěč Kund
Kund se z hradu rozhlédl po krajině za sebou. Dunaj byl klid sám; celá krajina byla nerušená. Ale daleko na obzoru se zdálo, že se malé vlny přibližují. O několik okamžiků později bylo zřejmé, že armáda německého císaře je na pochodu. – Lodě! – vykřikl někdo.
Císařova flotila se blíží k hradu na Dunaji a nese posily armády. Lodě kotvily na vodě poblíž hradu. Kapitán pevnosti přemítal a pozoroval flotilu.
Najednou se na tváři Kunda objevil úsměv: „Dřív jsem byl rybář,“ pomyslel si a předstoupil před kapitána. – Můj pane – zavolal na něj a pak se vážná tvář otočila k němu a poslouchal. Kund řekl, co měl v úmyslu. Kapitán se na něj nejprve pochybovačně podíval, ale pak položil ruku na Kundovo rameno. - Pokračuj! – řekl pak.
V noci se nic nepohnulo. Ze zdí hradu byly jasně vidět neohrabané černé skvrny, které lodě zanechaly na krásné třpytivé vodě. Kund se kradmo blížil k vodě za křovím. Bylo slyšet jen slabé šplouchnutí a Kund byl okamžitě pod vodou. Kund brzy dorazil k první lodi. V puse držel rákosku, aby ji mohl použít jako šnorchl. Začal vrtat spodní část lodi. Nad vodou nebylo nic slyšet a vojáci na lodi bez problémů spali, když Kund pokračoval ve své práci. Vrták prorazil prkna lodi a voda se začala hrnout dovnitř dírou. Poté se přesunul na druhou loď stále pod vodou. Podařilo se mu provrtat i druhou loď. Nedělal žádný hluk, voda byla nehybná, takže nepřítel nic netušil. Pokračoval ve své tajné misi a přesunul se na další člun.
Ale teď udělal špatný pohyb a jeho nohy šplouchly vodu. Strážný na lodi si toho zvuku všiml a ve snaze zjistit, co to je, upustil pochodeň do vody, aby zjistil, co se skrývá v hlubinách. Ale Kund byl lstivý a spěšně doplaval ke dnu řeky a popadl kámen, byl stále a pohnul se až poté, co pochodeň zhasla, když se dotkla vody.
Posádka první lodi si teprve teď všimla, že se jejich loď potápí. Vojáci začali bezohledně pobíhat po lodi nahoru a dolů a křičet, jak zpanikařili. Ostatní lodě zaznamenaly velký chaos, ale nikdo nevěděl, co se stalo. Kund neúnavně pracoval. První loď se naklonila a vojáci za hlasitého kvílení padli do vody.
Kund nakonec dokončil svou tajnou práci, pak plaval blízko břehu a byl svědkem uskutečnění své práce zpod keře, který sahal nad vodu. Druhá bárka se naklonila, ale první se vznášela na boku jako mrtvá ryba. Kund pak vyskočil z vody a ještě pod rouškou noci se vplížil zpět do hradu.
Následujícího rána se celá flotila potopila a císařské síly se stáhly kvůli ztrátě podpory na vodě. Obránci hradu vesele křičeli, ale Kund vyčerpáním unaveně spal vedle zdi pod přikrývkami z ovčí kůže.
Šimon Kemény
Mezet Bey pohlédl na své vojáky. Stála před ním celá jeho armáda, udatní janičáři a nebojácní Sipahi.
„Lva lze zničit pouze tehdy, když má probodnuté srdce,“ řekl. Srdcem maďarské armády je János Hunyadi. Můžeme vyhrát pouze tehdy, když ho zajmeme nebo zabijeme. - Budiž! – křičeli vojáci.
– Poslouchejte! Hunyadi je vždy v zápalu boje. Je nasedl na svého bílého koně se stříbrnou přilbou. Na jeho štítu je havran, který v zobáku drží prsten. Takhle ho poznáte. – Poznáme a zabijeme ho! – vykřikli vojáci.
Hunyadi seděl v košili za masivním dubovým stolem a jeho pohled byl ustaraný.
– Mezet Bey si myslí, že se nemusí ničeho bát – řekl muž před Hunyadi. Chová se, jako by byl Maros jeho, krade nám dobytek a zotročuje naše děti. - Dost! “ řekl Hunyadi netrpělivě. Shromážděte armádu!
Vstal a jeho panoši přinesli jeho brnění, meč a ozdobný štít. Simon Kemény se opíral o zárubeň dveří se zkříženýma rukama. Najednou ho někdo narazil do ramen. Byl to jeden z jeho důvěryhodných mužů.
– Pocházím z tábora Mezet Bey – řekl – Turci chtějí Hunyadiho zabít za každou cenu. Řekli, že lva lze zabít, pouze pokud má propíchnuté srdce, a chtějí jeho srdce.
Simon Kemény trhl hlavou nad tím, co právě slyšel. – Říkáte pravdu? – Ano, můj pane.
Co by se stalo s Maďary bez Hunyadiho? Co by se dalo dělat? Přesvědčit Hunyadiho, aby se nepřipojil k bitvě? Ne, to je nemožné. Měli by se vyhnout bitvě? Takže Mezet Bey bude drancovat po boku Marose? Ne! Panoši pomohli zdobenému štítu na rukou Hunyadiho. Simon Kemény se podíval na svůj štít a pak znovu na Hunyadiho. A je to! Mám nápad! Na tváři měl spokojený úsměv a odvážně předstoupil před Hunyadiho. – Můj pane – přistoupil k Hunyadimu – Měli bychom si vyměnit vybavení a koně.
Hunyadi se udiveně podíval na Simona. – Proč bychom si vyměňovali naše vybavení?
– Je to lest. Zaútočím na Turky s malou jednotkou čelně, a zatímco oni se zaměří na mě, mohl byste zaútočit na jejich křídla s naší hlavní armádou. Vítězství bude zajištěno.
Hunyadi chvíli přemýšlel. – Možná máš pravdu, synu.
Sundal si stříbrnou přilbu a jeho brnění z něj s hlasitým cinknutím spadlo. Dal své zbraně i Simonovi. A šli do bitvy ve výstroji toho druhého. Venku maďarští vojáci vítali muže ve stříbrné přilbě – o kterém si mysleli, že je Hunyadi – bouřlivým výkřikem. Vojáci nechápali, proč Hunyadi přiměl Simona Keményho, aby vedl hlavní armádu.
Bitva se odehrála poblíž vod Ompoly. Turci se na maďarského vůdce vyrojili jako vosy. Nepřestali ani útočit, když hlavní maďarská armáda zaútočila na jejich boky, chtěli jen jediné, mrtvého vůdce. Simon Kemény bojoval statečně, kolem něj padali nejlepší z Turků, ale za každého nepřítele, kterého porazil, ho nahradili dva. Kolem našeho hrdiny se kruh sevřel.
– Nenechte je dostat Hunyadiho! – vykřikli nahlas maďarští vojáci a skočili svému vůdci na pomoc. Bojovali bez konce, ale počet Turků jen rostl. Všichni chtěli zabít vůdce se stříbrnou přilbou jeho štítem zdobeným havrany.
Sám János Hunyadi viděl nebezpečí, kterému Simon čelil. Hunyadi otočil koně k Simonovi a zuřivě se zařezal do husté řady Turků. Ale kopí bodlo bílého koně pod Simonem, zakolísal, jednou nebo dvakrát udeřil čepelí do davu, jeho stříbrná přilba se ještě jednou zaleskla, ale jako potápějící se loď se ponořil do náporu Turků. Nakonec kůň i on zakopli, protože nebyl schopen odrazit údery nepřítele. Maďaři byli šokováni, když viděli jejich vůdce umírat, zatímco Turci divoce křičeli své bojové pokřiky.
– Hunyadi je mrtvý! – křičeli Turci. Maďaři málem ustoupili, když zaslechli hromový výkřik: – Hunyadi je tady! – vykřikl János Hunyadi, když zvedl hledí. Maďaři odpověděli veselým 'huj-huj'.
Turci zkameněli při pohledu na to, že Hunyadi, kterého právě zabili, je velmi živý a vede armádu cválající na koni a silně máchající mečem. Bitevní linie Turků se rozpadla a janičáři i Sipahi v hrůze uprchli. Když slunce zapadlo, nebylo po Turcích ani stopy, Maďaři zvítězili nad svým nepřítelem. János Hunyadi, ačkoli byl unavený, hledal tělo Simona Keményho. Sesedl z černého koně a poklekl vedle mrtvého hrdiny.
– Byl jsi skutečný muž.
Pokud máte zájem, můžete si přečíst náš podrobný článek o Hunyadi ZDE.
Doporučený obrázek: Zleva doprava; Wikimedia Commons, Obálka knihy László Geréba, www.adontes.hu
Zdroj: Daily News Maďarsko, nepmese.hu
darujte prosím zde
Horké novinky
Maďarské firmy v této středoasijské zemi sílí
Skvělá zpráva: V Budapešti byla oznámena nová rezidenční oblast
Univerzita Széchenyi István představuje svůj vývoj zahraničním diplomatickým vůdcům v Maďarsku
Senzační: Budapešť je domovem 3. nejlepšího pivního festivalu Evropy!
Maďarský „stínový premiér“: Potřebujeme silnou Evropu
Šokující: Rumuni si nyní žijí lépe než Maďaři